Příběhy / Zpětné vazby / Rozhovory

Roman z Písku - příběh

„Snažím se být ochotný a upřímný. Pro lidi, kterým důvěřuji, bych se rozdal. Nicméně už se mi stalo, že jsem na to v životě doplatil, např. u mého biologického otce a sestry, díky kterým jsem se dostal částečně do dluhů. Doplatil jsem na vlastní důvěru. Teď už se snažím být opatrný a více předvídat. Chtěl bych se naučit porozumět druhým a naučit se jednat s různými typy lidí. Zajímala by mě psychologie člověka.

Čím jsem starší a díky pracovním zkušenostem, které jsem doposud získal, tím nahlížím na určité věci z jiného úhlu pohledu a více přehodnocuji. Také více přemýšlím o získaných finančních prostředcích a myslím na svou budoucnost.

V průběhu projektu Accenture Academy jsem prošel různými druhy brigád, některé jsem si dokázal najít i samostatně. Jsem moc rád za možnosti, které jsem dostal, jelikož jsem si zkusil zednické práce, práci zahradníka, kuchaře, pečovatele, číšníka a obsluhy v rychlém občerstvení. Letošní léto bude pro mě výzvou práce skladníka.

Ničeho nelituji a za nic bych neměnil. Dokonce jsem i rád za to, že jsem se díky splácení dluhů naučil lépe hospodařit s penězi. Mým cílem je naučit se i spořit. Mým snem je otevřít si restauraci zaměřené na zdravou výživu, žádné polotovary, žádná „éčka“, vše zdravé, z přírody, či home made.“

Kryštof z Frýdlantu - příběh

„Jmenuji se Kryštof a pocházím ze Stráže nad Nisou u Liberce. Bude 5 let, co jsem v Dětském domově ve Frýdlantu v Čechách.

Chodím na střední odborné učiliště, kde již mám ukončen obor pomocný zedník a nyní studuji obor – Opravář zemědělských strojů. Na tomto oboru mohu získat řidičské oprávnění na traktor, nákladní automobil i osobní, ale ten už jsem si za pomoci finančního příspěvku mého strýce udělal, také mohu získat svářečské oprávnění. Pokud to půjde, rád bych pak ještě pokračoval v nástavbovém studiu.

Vzhledem k mé tíživé situaci, tím, že vyrůstám v dětském domově, bez rodiny, je můj pohled na budoucí život těžší a ne příliš jasný.

Zapojení v Accenture Academy mi dává šanci uspět v budoucím životě po odchodu z DD. V projektu jsem od roku 2011. Učím se zde jak jednat na úřadech, jak vyplnit různé formuláře, sepsat životopis, jak se připravit na pracovní pohovor. Také jak přemýšlet o finanční stránce života, jak hospodařit, abych se ve světě neztratil. Je to pomoc, kterou dokážu ocenit, když nemám vlastní rodinu, která by mě toto naučila a pomohla postavit do vlastního samostatného života. Tímto bych chtěl všem, kteří se zabývají touto problematikou velice poděkovat.“

Nikola Havelková – rozhovor

Nikola vyrůstala v dětském domově v Přerově na Moravě. Po ukončení studia na vysoké škole musela odejít z dětského domova. Využila možnosti, kterou nabízí Sámovka – Dům na půl cesty a nyní bydlí ve startovacím bytě, za který musí každý měsíc zaplatit 4 000,-. Pracovala jako osobní asistentka v sociální sféře, nyní pracuje jako administrativní pracovník na ředitelství Skansky. Myslí si, že je důležité trénovat pohovory už v dětském domově. Vyzkoušet si vytvořit životopis a chodit na brigády, abyste jste měli nějaké zkušenosti.

Kde jsi studovala během pobytu v dětském domově?
Studovala jsem Vysokou školu finanční a správní v Praze, obor veřejná správa, ale nějak mě to nebavilo, tak jsem obor ukončila a musela jsem odejít z domova.

Kam směřovala tvoje cesta potom?
Odešla jsem do Sámovky, což je Dům na půl cesty v Praze, kde jsem byla pár měsíců, potom jsem od nich dostala startovací byt. Podmínkou je, že člověk musí být z ústavní nebo z pěstounské péče. A když mají místo, tak vezmou snad kohokoliv. Podporují vás v tom, že nájmy nejsou tak vysoké. V Domě na půl cesty to je 2 800,-, ve startovacím bytě 4 000,-. Sámovka jinak finančně jednotlivce nepodporuje, ale pořádají setkání klientů jako například společné vaření, pečení či nějaké sportovní akce. A pokud klient potřebuje pomoct s něčím, tak mu pracovníci Sámovky rádi pomůžou. Jen moc nevodí lidi za ručičku, protože by chtěli, aby se klienti více osamostatňovali a "utužovali" se ve společnosti.

Jaký byl přestup z dětského domova do Sámovky?
Mnoho lidí si nedokáže představit jiný režim, což moc nechápu. Přitom stačí jednou za 14 dní vytřít podlahu a jednou týdně se sejdeš s tvojí sociální pracovnicí. A když pracuješ, tak to setkání je třeba jednou za 14 dní. První tři měsíce jsou přísněji nastavená pravidla pro návštěvy nebo pobyt mimo Sámovku. Už během vysoké školy jsem bydlela na kolejích, takže ten přechod pro mě byl jako podepsat výpověď a přestěhovat se z jedné části Prahy do druhé.

Jak to bylo s penězi po odchodu z domova? Začala jsi žít téměř samostatný život.
Pracovala jsem v sociální sféře. Dělala jsem osobní asistentku a tak jsem si vydělávala. Zároveň mě podporuje Nadace Terezy Maxové, protože ještě studuju dálkově Vyšší odbornou školu sociálně právní tady v Praze.

Kde se vzal nápad pracovat ve Skansce?
Poté, co jsem se o projektu „New Job New Life“ dozvěděla, napsala jsem vedoucí pracovnici v Sámovce. Ta mi předala kontakt na paní Petrejovou , koordinátorku projektu. Zavolala jsem jí, že budu končit s osobní asistencí a že hledám novou práci. Byla jsem v databázi 30 studentů, které Nadace podporuje. Paní Petrejová oslovila vedení Skansky. Oni mě potom pozvali na pohovor. Pozice administrativního pracovníka v nabídce nebyla, měla jsem velké štěstí. Ve Skansce byly různé jiné pozice – manuální. Na personálním oddělení však někoho právě hledali. Celkem to trvalo 2-3 týdny.
Ve Skansce to byl můj čtvrtý pracovní pohovor. Bylo to fajn. Byly tam dvě mladé a příjemné slečny. Vyžadovali nějakou zkušenost z administrativou a abych uměla na počítači. Dříve jsem dělala pro jeden projekt „Studenti píšou knihu“, kde jsem měla na starosti administrativu. Domlouvala jsem schůzky ředitelů základních škol a našeho pana ředitele, plánovala jsem cesty, občerstvení. To jsem dělala 5 měsíců.
Na další pohovor jsem šla s paní, která mě zaučuje, byl tam i ředitel personálního oddělení. Domlouvali jsme se, jak jsem na tom časově, protože ještě studuji dálkově. V úterky chodím do školy. Vybrala jsem si DPČ – dohoda o provedení činnosti. S DPČ musím odpracovat 20 hodin týdně. Takže 5 hodin denně, kromě těch úterků.

Jak vypadá tvůj den v práci?
Sedím u počítače, kde zapisuju data do interního systému, pracuji s fakturami, pomáhám organizovat školení a další věci. Kanceláře jsou „open space“ - kde je tak 30 lidí. Momentálně mám DPČ (dohoda o pracovní činnosti), protože jsem potřebovala volnější režim kvůli zkouškovému období, ale to se může změnit. Myslím, že jsou spokojení – v dobrém mě vždycky vyhazují domů, ať se jdu učit.
„Mladým lidem musí přecvaknout, peníze po odchodu z DD potřebují“

Je to velký šok pro mladého člověka, který po odchodu z dětského domova musí nastoupit do pracovního procesu?
Já myslím, že jo. U těch lidí musí něco „přecvaknout“, aby si uvědomili, že ty peníze potřebují. Většinou znám děcka, kteří nechtějí pracovat a nějak je to nebere. Myslím, že je to těžké. Když jsem byla v Praze, tak jsem také dva měsíce nic nedělala, hledala jsem si práci a bylo to depresivní. V hledání mi pomohla moje sociální pracovnice v Sámovce, Veronika Matoušková, která mi řekla o sdružení, které hledalo asistenty. Tak jsem jim zavolala, pozvali mě na pohovor, vzali mě a pracovala jsem tam.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
chtěla bych dostudovat a zůstat ve Skansce. Také bych chtěla bydlet ve startovacím bytě, kde může člověk být dlouho, ale záleží dle potřeby a hlavně o tom rozhoduje vedení Sámovky.

Bára Fléglová - rozhovor

Mladá sympatická mladá dáma Barbora Fléglová, která se zapojila do našeho projektu New Job New Life, se nám svěřila se svými zkušenostmi v rámci projektu New job New life.

Jak jste se dozvěděla o projektu NJNL a proč jste se rozhodla zapojit?
Ředitel dětského domova, ve kterém jsem dlouhodobě žila, a lidé z Nadace Terezy Maxové mi o něm řekli. S Nadací jsem měla pozitivní zkušenosti z dřívějška, takže jsem předpokládala, že projekt bude dobrý. Moje zapojení do něj ovšem vůbec nebylo rychlé nebo jednoduché. V první chvíli nebylo volné místo, které by odpovídalo mému CV. O půl roku později jsem získala skvělou nabídku stáže ve Škodovce, ale ta se mi zase časově kryla s Erasmem dohodnutým ve Francii. Nakonec jsme vymysleli kompromisní řešení a stáž jsem ke své velké spokojenosti absolvovala.

Jak probíhala Vaše stáž ve Škodovce?
Pracovala jsem tam 3 měsíce, tempo bylo hodně zběsilé, ale na to jsem byla připravená. Zaškolení proběhlo jenom zběžně, člověk musel být hodně samostatný a zodpovědný. Cítila jsem se tam moc dobře, na jedné lodi s lidmi, kteří mají podobné ražení - jde jim o výkon, chtějí odvést maximum. Jak firma interně funguje jsem vlastně začala chápat až ke konci o stáže. Stážisti mají pouze 1 úvodní den, kdy podepíšou smlouvu a dostanou základní informace. Hodně jsem ocenila, že ve firmě funguje dobrý systém hodnocení stážistů. HR vám pošle pozvánku na konkrétní den a vy můžete probrat, co potřebujete.

Jaká je vlastně vaše kvalifikace? Dokončila jste VŠ nebo ještě studujete?
Studuji magisterské studium v angličtině na Vysoké škole finanční a správní, obor Marketingová komunikace. Bakaláře už mám, teď píšu diplomku na Sociální marketing a učím se na státnice.

Chcete zůstávat na českém trhu nebo preferujete práci v zahraničí?
Rozhodně bych si přála změnit trh a zkusit štěstí ve Francii, kterou jsem si zamilovala při svém pobytu na Erasmu. Jsem krátce po návratu plná skvělých dojmů a skoro mi dělá potíže vyjadřovat se česky. Vysokou školu studuji v angličtině a teď jsem žila a myslela jen francouzsky. Začala jsem se tam chvílemi cítit víc doma než tady. Navíc jsem tam potkala svého současného přítele, takže mám víc důvodů se do Francie vrátit. Jen se obávám, že se současným profilem mám zatím víc pracovních šancí v Čechách. Teď je přede mnou absolventská stáž ve Francii, zároveň se zkouším ucházet o anglicky mluvící pozice, protože moje francouzština není ještě na dostatečně dobré úrovni.

Doporučila byste účast v projektu NJNL jiným mladým lidem z DD?
Rozhodně doporučila, a co nejvíce lidem z DD. Samozřejmě v opačném pořadí, než jsem se ho účastnila já. Nejprve vytvořit CV, motivák a pak jít na stáže. Na jejich místě bych si zkusila i práci v zahraničí a práci ve více společnostech pro získání zkušeností, které jsou relevantní a posunou Vás dál. Kontakty, doporučení a metody jak si hledat práci se dozvědí a pak už je na nich, zda se uchytí. Projekt zprostředkovává první pracovní zkušenost a ta je rozhodující. Není vůbec na škodu, když je pozitivní. To vás dobře nastartuje na další profesní rozvoj a pomůže vybudovat zdravé sebevědomí.

Barboře moc děkujeme za její čas a chuť podělit se o svůj zajímavý příběh a postřehy k projektu NJNL. Držíme palce, ať se jí podaří získat pracovní uplatnění, o které nyní usiluje.

Příběh Martina

Martinovi je 20 let, letos je v 3. ročníku SOU Poděbrady, obor kuchař-číšník, v červnu by měl složit závěrečné zkoušky a studium ukončit  výučním listem. Krom dětského domova nemá žádné zázemí, otec zemřel, matka žije v Německu. Martin je v projektu Accenture Academy druhým rokem a od podzimu 2014 se pod naším intenzivním dohledem a s každodenní pomocí učí žít v chráněném bytě, který je cca 100m od dětského domova.

Martinovou silnou stránkou je pracovitost, pokud je vhodně motivován (finančně či slovní pochvalou) a má-li jasně stanovené cíle, dá se říci, že je velmi schopný. Velmi dobře se orientuje na internetu, s PC umí dobře pracovat. Většinou bývá dobrý společník a k lidem se chová velice přátelsky a mile. Martinovou slabou stránkou je snížené sebevědomí, což řeší často naprosto nevhodným upozorňováním na sebe (nevhodné vtípky, poklepání na rameno…), neumí odhadnout své možnosti a síly a stává se, že si nabere tolik cílů a úkolů, které pak není schopen dotáhnout, jeho představy o finančních možnostech nejsou úplně přesné.

Za tento školní rok jsme zaznamenali velký pokrok a posun co se týče jeho samostatného bydlení, je stále pod naším dohledem, někdy řeší věci po svém, ale zpětně se ze svých chyb poučí a uzná naše argumenty, mívá tzv. víkendový a všední rozpočet – v nich se již dobře orientuje. Největší problém byl nakonec fakt, že na bytě se musel naučit žít sám se sebou. Byt si dále zvelebuje již z vlastních financí (sirotčí důchod a příjmy z brigád a praxe). V rámci svého OU absolvoval několik kurzů rozšiřujících jeho možnosti uplatnění v zaměstnání. Zatím nedokončil řidičský kurz – neprošel testy a nyní to vidí jako nepřekonatelnou překážku a evidentně se vyhýbá dalšímu přezkoušení. Za pomoci tet má od července rozjednáno několik pracovních nabídek v okolí – v tomto proti němu stále pracuje jeho snížené sebevědomí, je velmi ostýchavý a musí být intenzivně veden ze strany tety. Riziko vidíme v nedomyšleném zkratkovitém jednání.

Martin se cítí být schopen a připraven vstoupit do samostatného života, práce se nebojí, určité obavy má z kontaktu s lidmi na pracovišti. Nemá ještě úplně přesné představy o finančních možnostech svého budoucího zaměstnání a finanční náročnosti vlastního zaopatření.